1. Mohu za těchto okolností žít dále? Mohu tuto ztrátu unést?
Každý z nás během života někoho, nebo něco ztrácí. Ať jsou to věci, ke kterým máme nějaký hlubší vztah, nebo jsme ztratili někoho na kom nám záleželo díky nemoci, stáří, díky stěhování, díky změně práce, nebo školy. A každý z nás tuto ztrátu prožívá jinak. Někdy je tak veliká, že vzniká otázka: „Mohu za těchto okolností žít dále? Mohu tuto ztrátu unést? Pokud ano, bude takový život stát za to? Než se pokusíme na tyto otázky odpovědět, je dobré připomenout, co při jakékoliv ztrátě pomáhá, nebo nepomáhá.
2. Co při ztrátě pomáhá
Určitě pomáhají pečující lidé, tedy ti, kteří projeví soucit, kteří za mně převezmou určité povinnosti, protože je normální, že takováto situace vezme životní energii. Druhou věcí je, když budeme pečovat o své tělo, přestože budeme mít dojem, že je jakoby odpojené. Možná se bude jednat o racionální závazek, že budeme dostatečně spát a jíst. Dalšími věcmi, které nám pomohou jsou dobře nastavené povinnosti a činnosti, které během dne zvládneme, potom také vědomí, že mne stále někdo potřebuje a v neposlední řadě, že mohu o své bolesti, smutku mluvit, že daná situace není tabu.
3. Co při ztrátě nepomáhá
Především se jedná o zlehčení situace. Tímto bereme člověku právo cítit, že to takto má. Určitě nepomáhají mobilizační věty typu: „ Vzmuž se! Jsi silný, ty to zvládneš! Tyto věty vyvolávají další nárok. Do této kategorie patří také dávání obecných pouček o životě, nebo nevyžádané rady. Určitě nepomáhá velký nárok na čas, kdy často nejbližší jsou již netrpěliví, že to tak dlouho trvá a nepřímo vnímáme, že už s tím máme být vyrovnaní, protože život jde dál. Dalším kamenem je tabuizace, kdy okolí dělá, že se nic neděje, nebo se bojí zeptat, co se stalo.
4. Zabývat se ztrátou, nebo se nezabývat?
Nyní se vracíme k otázkám: „Mohu za těchto okolností žít dále? Mohu tuto ztrátu unést? Pokud ano, bude takový život stát za to? Jsou vlastně dvě odpovědi. Buďto si tuto bolest k sobě připustím, prožiji ji se vším všudy, a tím zůstanu otevřený prožívání a životu jako takovému, nebo smutek, žal odsunu, potlačím a celé mé prožívání se uzavře a nastoupí vnitřní prázdnota. Nelze se uzavřít pouze smutku a zároveň zůstat otevřený radosti. Psychika nefunguje jako cedník. Možná k většímu pochopení pomohou následující schémata.
5. Terapeutická práce se ztrátou a smutkem
Z výše uvedeného je vidět, že zabývat se ztrátou, smutkem, žalem a bolestí je dotýkat se utrpení. A utrpení je nejintimnější část člověka, protože sděluje bezmoc, bolest, slzy. Z toho důvodu se jedná o velmi citlivou záležitost a i psychoterapeutická práce se zde velmi dotýká emocionální složky člověka.
Je dobré si uvědomit, že po takové situaci nastupuje šok, který je přirozenou anestezii, kterou dává mozek psychice, aby chránila. Potom nastupují obranné mechanismy psychiky. Tyto mechanismy chrání a dávají bezprostřední podržení. Proto je potřeba je nebrat předčasně. Problémem však zůstává, když se člověk v této obraně zabydlí. Postupně by jejich používání mělo slábnout. Terapie pak většinou probíhá ve třech krocích:
5.1. Otevření se prožité situaci
V terapeutickém prostoru se psychoterapeut ptá na téma dané ztráty a zároveň hlídá, aby nedošlo k retraumatizaci, nebojí se téma odtabuizovat. Zároveň pomáhá klientovi otevřít se smutku, bolesti, žalu a společně s ním tyto emoce prožít a zpracovat.
5.2 Připustit a vyjádřit bezmoc
Zde terapeut pomáhá klientovi přijmout fakt bezmoci. Realita života v některých momentech přináší bezmoc, a je to normální. Zároveň však ukazuje, že bezmoc lze ohraničit a konkretizovat. Často se tím aktivuje hněv, vztek všemi směry a terapeut pomáhá tento hněv procítit a zpracovat. Následně tento pocit vystřídá pocit lítosti. Znovu jde o to vše odprožít. Může se stát, že vše několikrát opakuje, střídá.
5.3 Nová orientace
Potom se s klientem hledá odpověď na otázku: „ Co zůstává? Co mohu navzdory ztrátě? Co má dále smysl? Jak jinak mohu žít?“ Nová orientace se hledá, jak do minulosti, tak do budoucnosti.
